Kdysi k Prachovským skalám Zdeněk Koťátko po léta neodmyslitelně patřil. Nejmladší generace jej zřejmě už moc nezná, ale pro nás starší byl jakýmsi guru, se kterým bylo vhodné všechny důležité lezecké počiny (přelezy těžkých stěn, všechny zamýšlené prvovýstupy, legalizace nových věží i prosté dotaze, jestli už je tak dostatečně sucho, že se dá jít do stěn) konzultovat, protože on zkrátka věděl všechno.
Zdeněk Koťátko zažil na Prachově svoje hvězdný období v druhé polovině 60. let a první polovině 70. let minulého století (to ale zní ošklivě!), kdy neměl ve skalách konkurenci. Řada jeho tehdejších prvovýstupů (Smítkův odkaz na Vraka, Údolní cesta na Zelenou věž, Kočičí cesta na Palcát, Stínová cesta na Krkaviny, Valentina na Rektorky a další) dodnes zůstává mezi velmi obtížnými. Později působil spíše v pedagogické oblasti, když si vytipovával talentované mlaďoše a udělal si z nich, jak by řekl Petr Mocek, „umělé pomůcky“, které posílal na laně dopředu nebo jim alespoň radil nové linie. Na tomhle místě je nutno připomenout především Milana Enta, „Cháru“ Vláďu Charouska, Honzu Jareše, Davida Kučeru a v neposlední řadě i mou maličkost.
Koťas byl zosobněním staré zkušenosti, že na velikosti (v tomto případě výšce) nezáleží. Při své malé postavě dokázal ve stěně neuvěřitelné věci díky své mrštnosti, protože kam nedosáhl, dokázal vyskočit. Vždycky jsem jej obdivoval, jak uměl bravurně zdolat všechny dlouhé kroky na „Západní Jehle“ či zdolat pověstnou ruční spáru „Biče“ na sokolíka!!
Jako kulinář nyní vzpomínám i na jeho proslulého „Frantu Coufala“ smaženého na olomouckých syrečcích. Smrad při to byl děsivý, ale jako jídlo úžasná lahůdka.
No a jak člověk stárne, stále víc vzpomínám na tohle skvělý žrádlo než na lezecké výkony.
Zdenku čus!
P.S.: Ještě jednou bych se chtěl s kamarádem Koťasem potkat, tak doufám, že to při jeho i svých chorobách ještě stihnu.
Žufužík Zdeněk Petráň

Přehled Koťasových prvovýstupů dle Skalních oblasti