Vzpomínka Honzu Mazáčka  07.11.2003 10:05  Zpět

Vzpomínka na poválečného předsedu LKP Jičín Honzu Mazáčka.

Napsáno na žádost předsedy LKP Jičín Všetečky juniora zvaného Fugas.

Na začátku letošního roku jsme v jičínském seniorském kolektivu přijímali mezi dospělé lyžaře Jirku Zajíčka zvaného Králíček (70 let). Narozeninovou "besídku" jako vždy zorganizoval uznávaný "boss" naší "old boys" party Jirka Všetečka alias Brďan. V průběhu narozeninových oslav se mezi námi objevil Brďanův mladší syn, nynější šéf LKP Jičín, řečený Fugas. Obrátil se na nás s požadavkem, abychom se pokusili písemně zachytit vzpomínky na činnost poválečného jičínského lezeckého kroužku. Mne osobně požádal, bych přispěl nějakou vzpomínkou na tehdejšího vedoucího LKP Jičín Honzu Mazáčka. Tvrďáka s velkým srdcem a charakteristickým nosem a uznávaného horolezeckého předáka naší party Honzu Mazáčka, jsem měl rád. Proto jsem s Fugasovou výzvou ochotně souhlasil. Ale v zápětí jsem se málem ocitl v podobné situaci jako kdysi náš známý herec Rudolf Dejl starší, který se rozhodl napsat paměti a když se o to skutečně pokusil, zjistil, že si už nic nepamatuje. Na rozdíl od pana Dejla jsem si nakonec přece jen na něco vzpomněl.

Psal se červenec 1948. Termín toužebně očekávaného odjezdu na jednu z prvních poválečných cest LKP Jičín do Tater, plánovaný na 5.8.1948, se blížil neuvěřitelně pomalu. Dnes si již možná nejsem schopen dost věrně představit jak moc se může ani ne 17 letý kluk na něco těšit. Ale že moje tehdejší očekávání, spojená s první cestou do československých velehor, byla obrovská, to vím zcela jistě. Těšil jsem se nesmírně. Proto se čas, který nás dělil od odjezdu, tak pomalu vlekl. Celá řada z nás, budoucích členů této tatranské expedice, si v červenci poctivě vydělávala peníze na pokrytí cestovních výdajů. Já sám jsem tehdy akumuloval potřebné korunky při výkopu drenážních kanálů na jičínském letišti. Ale především jsme si pod vedením Honzy Mazáčka a jeho bratra Zdenka připravovali svoji horskou výbavu. Pro dnešní generaci to bude znít možná neuvěřitelně, ale součástí příprav byla i úprava obuvi. Z obyčejných vysokých (a v době krátce po válce nijak zvlášť kvalitních) bot, jsme vyráběli horskou obuv tak, že jsme si na kožené podrážky přibíjeli gumové vibramy. Já, jak se ukázalo později, jsem tuto práci na zvlášť profesionální úrovni nezvládl.

Konečně nadešel den našeho toužebně očekávaného odjezdu (5.8.1948). Honza Mazáček přivítal na jičínském nádraží 12 účastníků tatranské expedice. Nebýt poznámek z pozůstalosti nezapomenutelného kamaráda Vaška Čejky, tak bych si na jména všech účastníků již nebyl schopen vzpomenout. Díky němu mohu zaznamenat, že to byli Honza Mazáček, Miluška Tomková, Jirka Tomek (mimochodem nejmladší člen expedice-nebylo mu tehdy ještě ani 16 let), Alena Lukešová, Murik (jeho pravé jméno si již nepamatuji), Věra Králová, Zdeněk Král, Josef Hájek, Luděk Fendrych (Čuges), Pepa Kabeláč, Vašek Čejka, Zdeněk Mazáček a já - Standa Chromec alias Stenyš.

Ve dnech 7.-11. 8 jsme uskutečnili přechod hřebenu Nízkých Tater. Tehdy se většině z nás naskytla příležitost poprvé uvidět Vysoké Tatry. Na kupodivu zasněžené letní Vysoké Tatry byl nádherný a nezapomenutelný pohled.

Dne 11.8.1948 jsme se z Nízkých Tater přesunuli do Tatranské Lomnice. Následující den jsme vystupovali na v mracích zahalený Lomnický štít. Když se před námi poprvé vynořil z mlh, pociťoval jsem něco jako úctu a možná i obavu z té nádherné nebetyčné hory. Ale nad obavami zvítězila naprostá důvěra v našeho (tehdy asi dvacetiletého) horského vůdce Honzu Mazáčka. A výstup, jak se v zápětí ukázalo, byl velmi snadný. Po sestupu do Tatranské Lomnice (během něhož jsem se poučil, že výstup a sestup po sněhových polích může být skutečně životu nebezpečný) jsme sbalili bagáž a vydali jsme se do Velké studené doliny. Noc jsme strávili na Zbojnické chatě. Naším dalším cílem byl Slezský dům. Při večerní poradě Honza rozhodl, že se rozdělíme na dvě skupiny. Prvá, pod vedením Zdenka Mazáčka, se měla do Velické doliny dostat přes Polský hřeben. Druhou skupinu tvořila lezecká dvojice Honza Mazáček a já (na jeho volbu jsem byl tehdy právem patřičně hrdý). Naším cílem se stala Bradavica, po jejímž zdolání jsme měli sestoupit do Velické doliny a sejít se s ostatními ve Slezském domě.

Ráno 12. srpna bylo velmi chladné. Poletoval sníh. Když chatař zjistil, že se s Honzou chystáme na Bradavicu, tak nás od našeho záměru velmi vážně zrazoval. Prohlásil, že pokud jeho varování nevezmeme vážně, tak se určitě zabijeme. Chatařova slova nezněla zvlášť povzbudivě. Jak se však později ukázalo, tak měl zatraceně blízko k pravdě.

Nahoru to šlo bez větších problémů. Honza cestu z vlastní zkušenosti zřejmě neznal, protože se orientoval podle tištěného průvodce. Později cestu evidentně ztratil. Nijak to na sobě nedal znát a naopak z něj nadále vyzařovalo obvyklé sebevědomí.Vzpomínám si, že jsem neustále čekal, kdy narazíme na náročnější úseky, které by připomínaly lezení na pískovci. S výjimkou jednoho komínu jsem se nedočkal. Brzy jsem se naučil vnímat nebezpečí padajících kamenů. Tuto zkušenost jsme na pískovci pochopitelně nezískali. Honza ztracenou cestu na Bradavicu nakonec nějak instinktivně našel. Pocit z dosažení vrcholu byl příjemný, i když výstup byl technicky mnohem méně náročný než jsem očekával. Ani výhled nestál za moc, protože se spustila slušná letní vánice.

A pak začala dramatická cesta dolů. Honza zvolil směr sestupu.. Po několika desítkách metrů jsme se dostali nad hranu, za kterou nebylo vidět dolů. Honza mne jako slabšího lezce pustil napřed. Brzy se mi ztratil z dohledu. Sestupoval jsem po mokré a ledově studené stěně. Stále sněžilo. Honza mne neustále těsně dobíral. Při sestupu, který byl stále náročnější, jsem přišel o nedokonale připevněný vibram na podrážce své pravé boty. Když jsem sestoupil asi na délku lana stál jsem na římsičce široké na půl chodidla a pode mnou zela hluboká, několikasetmetrová propast. Bylo zřejmé, že pokud bychom se pokusili pokračovat v sestupu touto cestou, pak se nepochybně naplní chmurná chatařova předpověď. Touhle trasou se sestupovat skutečně nedalo. Zvlášť s našimi zkušenostmi a tehdejší primitivní lezeckou výbavou. Problém spočíval v tom, že jsem o tom musel přesvědčit Honzu, a to nebylo nic jednoduchého. Kdo ho zná tak ví, že je to pravda. Hrozně jsem se obával, aby si nemyslel, že stupeň obtížnosti zvolené trasy přeceňuji, protože jsem zbabělec Věděl jsem zcela jistě, že pokud se mi ho nepodaří přesvědčit, abychom tento směr sestupu opustili, pak neodvratně přijdeme o život. Naštěstí se mi nakonec nějak podařilo Honzův známy odpor k ústupu zlomit. Honza se opravdu jen velmi nerad vzdával, ale tentokrát to, naštěstí pro nás oba, udělal. Potom mne doslova táhl nazpět k sobě, protože bez pomoci se to vylézt nedalo. Vzpomínám si, že jsem si při cestě nahoru do krve odřel obě ruce. Následující den se mi ta zranění podebrala a tak musel zapracovat budoucí medik Murik. Nahřál žiletku nad plamenem a operoval. Asi poprvé v životě. A hned docela úspěšně.

Domů jsme se vrátili 18. nebo 19.srpna plní nádherných zážitků a vzpomínek. A pak začal pracovat čas. Na spoustu událostí, které doprovázely můj život v dalších 55 létech si nejspíš už nikdy nevzpomenu. Ale popsaný zážitek s Honzou Mazáčkem se mi do paměti zapsal nesmazatelně. Kdoví jestli si na tuto událost nevzpomněl i Honza, když (jak se mezi námi traduje) zůstal o asi o čtvrt století později viset na Matterhornu a nemohl ani nahoru ani dolů. Sundal ho prý vrtulník. Ale to je příhoda, kterou by mohl popsat jen Honza sám.

Byla to nádherná léta a zrodila se v nich četná a trvalá přátelství. Jako je např. přátelství s našim někdejším horolezeckým šéfem a dnes českým švýcarem a stálým obdivovatelem horských krás Honzou Mazáčkem. Jestli se nemýlím, bude mu letos neuvěřitelných 75 let. Škoda, že žije ve Švýcarsku. Jinak by se spolu s námi jistě chystal na podzimní týdenní zájezd do Tater. Protože s námi nebude, budu patrně nejstarším účastníkem této seniorské tatranské expedice. Bude mi v těch dnech právě 72 let. O výsadu nejstaršího účastníka expedice mne snad může připravit jedině čtyřiasedmdesátiletý Pepa Kabeláč. Ale ten má nějaké zdravotní potíže, takže asi nepojede. Bohužel. Zřejmě budu v naší "old boys" partě nejstarší. Ne že by mi právě tohle prvenství dělalo nějak moc velkou radost. Ale na druhé straně budu opět mezi svými starými kamarády a navíc v kouzelném prostředí slovenských hor. A věk - ten ať vezme čert!

V Praze dne 7. dubna 2003 - Standa Chromec (Stenyš)

    Základní údaje

  • narozen 26. září 1931
  • členská legitimace LKP Jičín číslo 6 z roku 1946
  • odchod z Jičína do vojenské služby v srpnu 1949
  • Ing., CSc., genmjr. v zál.
  • mobil 602 18 05 18
  • e-mail stanislav.chromec@cdmedia.cz

 Na začátek | Zpět