LEZECKÝ KROUŽEK PRACHOV

Út: 16:30 - 18:30 - mládež LKP
18:30 - 20:30 - nováčci LKP
St: 18:00 - 21:00 - veřejnost
Pá: 18:00 - 21:00 - veřejnost
Ne: 17:00 - 20:00 - veřejnost

Od zakladatelů po současnost

První písemně doložená zpráva o horolezectví v Prachovských skalách je z roku 1907, kdy se skupina studentů jičínských škol rozhodla založit Lezecký kroužek Prachov, více známý pod užívanou zkratkou LKP. Protože tehdejší školská správa nepřála sportu, nemohl být ani tento spolek oficiálně u úřadů zaregistrován. Přesto vyvíjel svoji činnost tak, že po usilovných cvičeních ve skalách v okolí Mouřenína a v Babinci se již 4. října 1907 dvěma jeho členům, Josefu Hendrychovi a Josefu Kubínovi, podařil soustavou komínů a přes "koně" prvovýstup na Mnicha. Zpráva o tomto výstupu je popsána v uložené a dochované vrcholové knížce spolu s fotografií tehdejších členů. Kromě již jmenovaných jsou to dále Fráňa Kubín, Zdislav Mazáček, Láďa Pavlík, Prokop a Michal Štěrbové, L. Brožek a J. Fidrmuc. Tito zakladatelé hned následujícího roku (1908) slezli další dominantní věže a to Krkavčí skály, Orla, Drážďanskou věž, Hendrychovu věž, Rektorky a Fráňovu věž. Cesty vedly převážně komíny a členové LKP vykonali za rok 1908, jak je uvedeno v Alpském věstníku, celkem 136 výstupů na Prachově a v okolních skalních městech. Činnost kroužku byla násilně přerušena odchodem většiny z nich na bojiště první světové války, kde mnozí padli, nebo byli zraněni. Po válce pak jejich působení ve skalách bylo pouze sporadické. 
Počátkem dvacátých let podnikali plánovitý útok na skalní věže Prachova drážďanští a sudetští Němci a zanechávali na většině jimi slezených věžích vrcholové knížky i s německým pojmenováním. Začíná se i pomalu měnit charakter výstupů, kdy se z komínů přechází pomalu do stěn a spár. Důkazem toho jsou výstupy na Richelieu, Kočičí jehlu, Hradeckou, Mravenčí a konečně roku 1929 na Jehlu a Čapku. 
Druhá polovina dvacátých a třicátá léta patří pod taktovku tehdy založeného Klubu alpistů československých (1924) pod vedením znamenitých lezců a cvičitelů tehdejší doby J. Janeby, R. O. Baušeho, Meluzina, manželů Jedličkových, Čabelky, Pilnáčka a dalších. Výsledkem jejich práce bylo nejen množství krásných výstupů, výcvik nových lezců, ale hlavně vydání nového horolezeckého průvodce po Prachovských skalách (JANEBA, J.: Horolezecká cvičení v Prachovských skalách 1930--1934.) Na této práci se podíleli i členové LKP J. Kubín a Z. Mazáček a to hlavně popisy starých cest, pojmenováním věží a místopisem. 
Za okupace byla působnost KAČ přerušena a činnost horolezců pokračovala buď pod hlavičkou Klubu českých turistů (KČT) v obnoveném LKP (dle zápisu z valné hromady OKČT v Jičíně byl LKP znovu obnoven pod vedením referenta J. Kubína v roce 1941), nebo neorganizovaně ve skupinách společných kamarádů a trampů z blízkého i dalekého okolí. V zápisech ve vrcholových knížkách se nejčastěji objevují jména ze Železného Brodu, Nové Paky, Nového Bydžova, Mladé Boleslavi, Libáně, Hradce Králové, Turnova, Lomnice nad Popelkou a samozřejmě Jičína. Obzvláště skupina libáňských lezců pod vedením A. Makovce vykonala řadu krásných výstupů, z nichž vyjímáme Vrak (1943) a Údolní spáru na Drážďany (1945). Z této doby pochází i prvovýstupy turnováků (1940 -- Nejedlo) na Svatováclavskou věž a (1941 -- J. Smítko -- L. Vodháněl) na Synáčkovu, nyní Smítkovu věž, do té doby zdolávanou pouze přemostěním. Koncem války a těsně po ní se Prachovské skály staly doménou hradeckých lezců, kteří objevovali nelezené skály hlavně v Babinci a okrajových částech Prachova. Ruku k dílu přiložili již opět i jičínští horolezci pod vedením J. Kubelky, Fr. Kroupy, J. Mazáčka (Matterhorn, Severní na Čertovku, Západní na Mravenčí). 
Koncem padesátých a začátkem šedesátých let došlo k dalšímu skoku ve vývoji prachovského horolezectví hledáním nových možností průstupů na nové věže. Zásluhu na tom mají hlavně V. Krupička, Z. Koťátko a J. Havlík se svými spolulezci. Pod jejich vedením vzniklo mnoho nových cest převážně po východních a západních stěnách (Obelisk, Táborská, Kobyla, Jehla, Šikmá věž), z nichž velká část je dodnes prubířským kamenem i dnešním lezcům. V těchto letech došlo také k rozhodnutí přizpůsobit dosavadní Janebovu pětistupňovou klasifikaci ostatním skalním městům a tak mohl v roce 1961 vyjít Jedličkův průvodce již s jednotnou sedmimístnou klasifikací. 
Konec šedesátých a sedmdesátá léta charakterizuje rozvoj horolezecké techniky i výzbroje a tím i přelézání stěn, do té doby považovaných za nelezitelné a nutně spojené i s rozvojem stupně VIIc. Začíná se pomalu vytvářet víceméně specializovaná skupina pískařů reprezentovaná hlavně V. Charouskem, P. Mockem, L. Páleníčkem, S. Šilhánem, M. Entem, J. Půlpánem a jimi vytvořenými cestami například na Hradeckou věž (Pietní cesta), Čapku (Kazalnica), Americkou věž (Údolní cesta), Kobylu (Ptačí cesta) a dalšími. 
Osmdesátá léta jsou charakteristická objevováním nových cest převážně v severních stěnách a první "desítkou" (Smítkova Věž -- Petr a Pavel -- P. Čermák s druhy 1986). Skály jako cvičný terén vyčerpaly své možnosti pro univerzální lezce a vzniká nová disciplína skálolezectví, nová pískařská klasifikace, nastupuje RP a OS styl. Představitelem tohoto směru jsou z jičíňáků M. Procházka, R. Vacek, J. Štefan, V. Chloupek, M. Havlík, z ostatních pak Z. Šlechta, A. Morávek, J. Novotný a další. 
Nelze se jistě zmínit o všech, kteří se svými jmény zapsali do prachovského pískovce od prvního výstupu na Mnicha přes první sedmičky, devítky, desítky, RP přelezy až po dnešek. Všichni se však svým způsobem včlenili do ducha prachovského universa vytvářeného celých devadesát let generacemi lezců. 
Připadá-li vám dnes hranice pískařského lezení nadosah, lze jen doufat, jak již bylo mnohokrát potvrzeno, že při vydání příštího průvodce bude opět posunuta. 

Hore zdar 
Jóža Stránský

© LKP 2017
PŘIDÁNÍ AKTUALITY PŘIDÁNÍ AKTIVITY PŘIDÁNÍ FOTOGALERIE