Ptactvo prachovské  08.10.2002 11:40  Zpět

Prachovské skály jako ostatní skalní města severovýchodních a východních Čech patří svou jedinečností mezi významná ptačí území. Oblast kvádrových pískovců s reliktními bory a převážně jehličnatými lesy vytvářejí neopakovatelné prostředí, jež skýtá i specifické podmínky pro zde žijící ptactvo.

Sameček rehka zahradního (Phoenicurus phoenicurus) si pro svůj jarní zpěv oblíbil místo na vlaječce na vrcholku Mnicha přímo vprostřed prachovského skalního města. Prachovské skály jsou nejstarší přírodní rezervací okresu Jičín, jež byla vyhlášena již v roce 1933 a zaujímá rozlohu 261 ha. Ty tam jsou doby, kdy strmé skalní stěny a hluboké rokle patřily jen “zvěři divé a ptactvu nebeskému”. Intenzivní využití skal k turistice a horolezectví ovlivnilo i druhové složení místní avifauny. Je ale potěšitelné, že mnoho ptačích druhů skály neopustilo a dokonce se do nich i po mnoha dlouhých letech opět vrací.

V současné době je na území rezervace pravidelně zaznamenáván výskyt okolo šedesáti druhů, z nichž většina zde i hnízdí. S některými z nich se nyní můžeme seznámit podrobněji. Dokonce je velmi pravděpodobné, že je při návštěvě Prachovských skal uvidíte nebo alespoň uslyšíte, budete-li pozorní.

K větším a velkým ptačím druhům, jež lze pozorovat v oblasti Prachova patří:

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)
Poštolka obecná (Falco tinnunculus). Malý draveček příbuzný sokola na Prachově doposud pravidelně hnízdí. Sokolovitý dravec spíše menšího vzrůstu, jehož v přírodě velmi snadno poznáme podle charakteristického třepotání v letu na místě a rychle za sebou opakovaného štěkavého volání. Je to typická představitelka skalních oblastí a hnízdo si staví výhradně ve skalních dutinách a na římsách. Často využije i stará hnízda krkavce. Především zjara jsou jednotlivé páry ve skalách nápadné svými hlasitými námluvami. Mnohý horolezec se možná vyděsil při zdolávání skalních stěn poté, co se ze skalní dutiny ozvalo výhružné syčení starých ptáků sedících na hnízdě, později i vzrostlých mláďat. Její oblíbená stanoviště prozrazují silné nánosy bílého trusu na skalních stěnách.

Káně lesní (Buteo buteo)
Káně lesní (Buteo buteo). Kdo z vás by v těchto chundelatých 'plyšáčcích' hledal budoucí skvělé letce, plachtaře a myšilovy? Patří mezi naše nejběžnější dravce. Zjara je možné ho zastihnout při svatebních letech vysoko nad Prachovskými lesy, kterak se ozývá mňoukavým hlasem. Na Prachově i hnízdí, avšak spíše v okrajových lesních partiích nepoznamenaných tolik turistickým ruchem. Živí se v převážné většině drobnými hlodavci, které loví v okolních polích. Hnízdo si staví na vysokých stromech z větévek a suchých klacíků. Do vlastního hnízda přináší i zelené ratolesti. Není typicky tažným ptákem. V zimě se ale vydává na toulky. Káňata, která zde však v zimě můžeme pozorovat, patří k severským populacím. Jako vzácného zatoulance od října do dubna zastihneme i tundrový druh, jímž je káně rousná (Buteo lagopus).

Krahujec obecný (Accipiter nisus)
Krahujec obecný (Accipiter nisus). Spolu s kání a poštolkou patří k nejhojněji hnízdícím dravcům u nás. Tento dravec byl v zimě 2002 nalezen na chodníku na Husově třídě v Jičíně a dopraven městskými strážníky do veterinární ordinace. Po ošetření byl opět vypuštěn do přírody pod Přivýšinou. Patří mezi menší druhy dravců. Dosahuje velikosti holuba, samec je dokonce ještě o něco menší, jako u většiny dravců. Co se mu nedostává na velikosti, dohání na odvaze, rychlosti a neohroženosti. Živí se nejčastěji drobnými pěvci, jež loví bleskovým útokem při průletu kolem porostů, v nichž se drobní pěvci zdržují. Je velmi těžké ho zahlédnout, a to navíc jen na malý okamžik, protože je velmi nedůvěřivý a plachý. Hnízdí i zde na Prachově, nejraději v hustých smrkových porostech.

Krkavec velký (Corvus corax)
Přestože to možná mnoho laiků překvapí, je to náš největší pěvec. Velký, černý, kovově lesklý pták. Nápadný nejen zjevem, také pronikavým úsečným krákavým hlasem. Často ještě v zimě provádějí páry nad hnízdištěm obdivuhodné akrobatické lety. Je jedním z druhů, které se po mnoha letech absence opět začlenily k pravidelně hnízdícím druhům. Pokud může, volí vždy stanoviště na skále, avšak v nouzi zahnízdí i na stromech. Na Prachově hnízdí nepravidelně 1 – 2 páry. Je naprosto šokující, že některá hnízda byla v minulých letech místo náležité ochrany opakovaně cíleně ničena. To je zřejmě i příčina toho, že v roce 2002 zde nedokončil hnízdění ani jeden pár.

Výr velký (Bubo bubo)
Výr velký (Bubo bubo). Na snímku je možné udělat si představu o jeho skutečné velikosti. Tento mladý pták měl štěstí. Po srážce s autem si nějaký čas pobyl ve stanici pro hendikepované živočichy a poté byl vypuštěn zpět do volné přírody. Naše největší sova a zárověň největší ptačí druh na území Prachovských skal. Žije velmi skrytě, koncem zimy a zjara můžeme spíše uslyšet jeho daleko slyšitelné dvouslabičné houkání. Jeho lovecké schopnosti jsou pověstné, k jídelníčku pravidelně zařazuje všechny živočichy do velikosti srnčete, ale jistý si před ním není ani takový predátor, jakým je např. jestřáb. Hnízdo zakládá na skalních římsách, je to vlastně jen lehce upravená hliněná plošinka, na níž samice klade vejce. Patří také k druhům, které se do našich skal vrátily opět celkem nedávno, asi před deseti lety.

Holub hřivnáč (Columba palumbus)
Náš největší holub. Dosti hojně hnízdící na vysokých starých stromech. Nápadný častými přelety nad skalním městem, při nichž vynikají bílá pole v křídlech, a také zjara svými svatebními lety s houkavým vrkáním a pleskáním křídel. Na podzim a na jaře vytváří hejna i o několika stech kusech. V prachovských lesích pravidelně hnízdí ve hnízdech na vysokých stromech.

Datel černý (Dryocopus martius)
Téměř jako vrána velký černý pták s nápadnou červenou čepičkou a silným zobákem. Zjara na sebe upozorní silným bubnováním a žalostně znějícím voláním. Hnízdo si buduje ve kmenech stromů, nejčastěji buků a často ho obývá i několik let. Na suché borovici na vrcholu Císařských věží se každoročně odehrává hlučný tok i páření jednoho páru, který zde hnízdí již několik let. Málokdo ale již zná jeho kvílivý žalostně znějící hlas, kterým se ozývá po většinu roku.

Sojka obecná (Garrulus glandarius)
Sojka obecná (Garrulus glandarius). Zatímco v létě žije dosti skrytě a prozradí se pouze varovným chraplavým křikem, na podzim a v zimě poněkud ztrácí svou plachost a zavítá často i do města. Objevit se může i na krmítku. Stejně jako její bratranec krkavec velký patří i sojka mezi pěvce. Kdo zná její varovný drsný skřek, tomu se to ani nechce věřit. Málokdo však slyšel velmi tlumené melodické a jemné šveholení vždy několika kusů pohromadě, jež sojky provozují zjara v korunách stromů. Sojka díky své obezřetnosti zcela právem požívá pověst lesního policajta. Hnízdí v korunách stromů smíšených a listnatých lesů, neboť její nejoblíbenější potravou jsou dubové žaludy. V době hnízdění je velmi ostražitá a spatříme ji spíše na podzim a v zimě, kdy ji pátrání po potravě donutí často opustit les a zavítat i do blízkosti lidských obydlí.

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)
Mládě sokola stěhovavého (Falco peregrinus) Takový obrázek dnes již není na Prachově k vidění. Mládě sokola stěhovavého (Falco peregrinus) na hnízdě vysoko v dutině skály. Tento snímek pochází z Kokořínska , kde v roce 2002 jeden pár sokolů vyhnízdil. Snad se jednou opět dočkáme i na Prachově.




Vzhledem sice menší, avšak přinejmenším stejně zajímaví a krásní ptáčci:

Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus)
A takhle vypadá malý zpěvák zblízka. Velikostí menší a štíhlejší než vrabec. Postavou sice drobnější, avšak rozhodně ne méně nápadný než předchozí druhy. Alespoň na jaře jsou samečci tohoto druhu nepřehlédnutelní na vrcholcích skalních věží. Typické je pro něj podřepování a třesení rezavým ocáskem. S oblibou přednášejí svůj syčivý zpěv přímo na vlaječce na vrcholku Mnicha. Hnízdí v polodutinách skal i stromů. Na zimu nás opouští.

Podobné prostředí obývá i jeho blízký příbuzný Rehek domácí (Phoenicurus ochruros).
Svoje hnízdo také rád staví na lidských stavbách, pod střechami, na trámech půd apod.

Červenka obecná (Erithacus rubecula)
Červenka obecná (Erithacus rubecula) je blízkým příbuzným slavíka. Podobá se mu způsobem života i stavbou hnízda. O co však je její zpěv prostší, tím je její šat pestřejší. Červeným hrdlem a hrudí se může u červenky pochlubit jak sameček, tak i samička. Přestože je nejen na Prachově dosti hojným ptákem navíc s nápadnou oranžově červenou náprsenkou, uniká pozornosti. Nezastihneme ji poletovat kolem stolků u Turistické chaty. Jejím prostředím jsou husté lesní křoviny, odkud můžeme spíše zaslechnout její hlasité mlaskavé varování. V šeru keřů uplatní výborně své poměrně velké oči. Mnoho času stráví přímo na zemi hledáním potravy. Hnízdo je na zemi velmi důkladně ukryto. Je tažná, stále častěji však mnozí ptáci zůstávají i přes zimu i ve velmi silných mrazech.

Konipas bílý (Motacilla alba)
Drobný štíhlý pěvec s dlouhým ocáskem, jímž nápadně komíhá nahoru a dolů. Ozývá se nhlasitým několika slabičným trylkem. Zbarvení těla je černobílošedé. Sdílí podobné prostředí suchých vrcholků skalních věží, jako předchozí druh a má i stejné nároky na hnízdní stanoviště.

Na vlhčích stanovištích hnízdí příbuzný Konipas horský (Motacilla cinerea). Od svého bílého bratrance se liší žlutě zbarvenou hrudí a bříškem.

Budníček menší (Phylloscopus collybita)
Budníček je zcela jistě velmi užitečný pták, který do ničeho nekecá, jak nás poučuje jeden kreslený vtip od pana Renčína. Je zároveň hoden obdivu především pro svou nedostižnou vitalitu a životní aktivitu. Nejenže takto drobný pěvec u nás velmi často přečkává zimu, dokonce již v únoru a pak po celé léto až do podzimu zpívá svou jednoduchou dvouslabičnou písničku „cip-cap, cip-cap,…„ Zbarvení je nenápadné, svrchu šedozelené, spodina šedobílá s nádechem žluté. Poměrně běžně hnízdí v oblasti Prachovských skal. Hnízdo je velmi umně spletená kulovitá stavba ze suchých rostlinných stébel s úzkým vletovým otvorem. Stavba je umístěna nízko nad zemí v hustých keřích prorostlých travinami.

Králíček ohnivý (Regulus ignicapillus)
Králíček ohnivý (Regulus ignicapillus) Je spolu s králíčkem obecným nejmenším evropským opeřencem. Jeho váha nepřesahuje 5,5 gramu. Jeho hnízdo se podobá hnízdu budníčka. Je však umístěné vysoko v korunách smrků či borovic, kde se králíčci také nejraději zdržují.




Králíček obecný (Regulus regulus)
Králíček obecný (Regulus regulus) je velmi podobný předchozímu druhu, není ale tak kontrastně zbarvený a chybí mu černý proužek přes oko. Těžko říci, jak přišel králíček ke svému jménu. Se svým ušatým jmenovcem nemá mnoho společného. Je navíc zelený se žlutým proužkem a na zem sestupuje spíše z donucení. Je to náš nejmenší ptačí druh, jeho váha dosahuje kolem 5 až 5,5 gramu. To, co obdivujeme na budníčkovi, platí o králíčcích dvojnásob. Je téměř nemožné pochopit, jak 5 gramů života běžně přečkává i tuhé mrazivé zimy. Králíčka spatříme po celý rok v hustých korunách starých smrkových porostů, odkud zaslechneme jeho jemné sípavé vábení. I hnízdo staví až na koncích větví těch nejvyšších smrkových korun. V sousedství často hnízdí také příbuzný králíček ohnivý (Regulus ignicapillus). Je předchozímu velmi podobný, liší se pouze tmavým páskem přes oko a oranžovou páskou na temeni hlavy.

Brhlík lesní (Sitta europea)
Přestože patří také mezi pěvce, stavbou těla i způsobem obživy připomíná spíše malého datla. Svrchu břidlicově šedý, spodina narezavělá, přes oko černá páska. Hnízdí v dutinách, které si upravuje dle svých představ tím, že okolo vletového otvoru i jinde nalepuje silné vrstvy hlíny. Ozývá se pronikavým zvonivým hlasem. Obsazuje i budky okolo parkoviště na Turistické chatě.

Drozd zpěvný (Turdus philomelos)
Spolu se svým dobře známým příbuzným kosem černým patří mezi nejlepší pěvce v ptačí říši. O tom se můžeme přesvědčit každý rok na jaře i na Prachově. Svrchu šedohnědý, spodní strana smetanová s četnými drobnými skvrnami na hrudi. Hnízdo, postavené v keřích či stromech, je vymazáno pevnou dřevitou hmotou a ukrývá nádherně zelenomodře zbarvená vajíčka.

Čížek lesní (Carduelis spinus)
Drobný zelenožlutě zbarvený ptáček s dvěma nápadnými světlými proužky. Ozývá se jemným tichým vábením. Dříve velmi často chovaný v klecích pro svou nenáročnost a příjemný hlas. Hojně hnízdí na vrcholových partiích skalních měst. V zimě se sdružuje často ve velkých hejnech a potuluje se podél říček a rybníků, kde si pochutnává na semenech olší.

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)
Sameček hýla obecného (Pyrrhula pyrrhula) vyniká kontrastním zbarvením, zejména karmínově červeným hrdlem a hrudí. Hnízdí pravidelně vysoko v korunách stromů i přímo ve skalním městě. Krásně zbarvený, dosti zavalitý pěnkavovitý pěvec. Sameček má černou masku a hlavu, šedá záda, bílé bříško a jasně červenou hruď. Díky ní se v některých oblastech dodnes říká “má hejla na nose” těm, kterým v zimě omrzne nos. Přes svou velikost a pestré zbarvení často uniká pro svůj skrytý způsob života. Hnízdo staví dosti vysoko v korunách stromů. Spatřit ho můžeme i v zimních měsících, kdy na sněhové pokrývce nádherně kontrastuje s jeho červeným zbarvením.

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)
Pěnkava obecná (Fringilla coelebs) je častým sběratelem drobků pod stoly zahradní restaurace u Turistické chaty. Charakteristické jsou pro ni bílá pole v křídlech, jež jsou nápadná i za letu. Snad nejhojnější pěvec našich lesů i mimo skalní oblasti. Sameček na jaře se může pochlubit makově šedou hlavou a krkem a celý den přednáší svůj typický melodický trylek. Staví velmi úhledné miskovité hnízdo na keřích či stromech. Na Prachově ji lze nejspíše spatřit mezi stoly zahradní restaurace u Turistické chaty, kde sbírá drobečky zbylé po turistech.

Čáp černý (Ciconia nigra)
Na rozdíl od svého bílého bratrance, který si člověka zvolil za svého souseda, žije čáp černý velmi skrytým a nenápadným životek daleko od lidí. Jeho útočištěm jsou vzrostlé a rozsáhlé lesní komplexy s množstvím drobných potůčků a potoků, v nichž si hledá potravu. Čáp černý se totiž živí především drobnými rybami a obojživelníky, velkým hmyzem a měkkýši. Hnízdo se úctyhodná stavba umístěná na listnatých i jehličnatých stromech ve výšce i několik desítek metrů a používá jej i několik let. V oblasti Prachova v současné době nehnízdí. Hnízdí v těsném sousedství, takže jednotlivé kroužící ptáky lze občas nad Prachovskými skalami pozorovat.

Sýkora úhelníček (Parus ater)
Patří po Sýkoře koňadře (Parus major) a Sýkoře modřince (Parus caeruleus) ke třetímu nejhojněji se vyskytujícímu druhu sýkor v oblasti Prachova. Jako všechny druhy sýkor, i úhelníček hnízdí v dutinách. Ona daleko častěji však dokáže při výběru stanoviště pro hnízdo improvizovat, než ostatní druhy. Její hnízdo proto najdeme například ve starém pařezu nebo v zemní dutině nebo, a to poměrně pravidelně, v dutině skalní. Sýkora úhelníček je poměrně robusní druh sýkory. Je stálá a ve skalách ji můžete potkat i při zimní procházce Prachovem.

Šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla)
Na Prachově velmi hojný, i když poměrně nenápadný a drobounký ptáček. Připomíná maličkou myšku, která popolézá spirálovitě po kůře stromů od paty kmene vzhůru a v kůře hledá drobný hmyz. Hnízdo si staví v polodutinách v paždí větví, za odchlípenou kůrou, ve zlomených kmenech stromů. Velmi podobný je mu Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris), jenž se vyskytuje zdaleka tak často.

Kukačka obecná (Cuculus canorus)
Kukačku známe všichni, ale spíše jen podle jejího hlasu. Jak skutečně vypadá, to však už ví málokdo. A málokdo také ví, že její typické kukání je vlastně hlasový projev samce. Kukačka nepatří mezi typické obyvatele skalních oblastí. Ale i zde hnízdí ptáci, kteří jsou často obětí jejího hnízdního parazitizmu, především rehek domácí a konipas bílý. Kukačka je tažný druh a u nás ji můžeme zastihnout pouze od dubna do září. Její snášení vlastních vajec do cizích hnízd je z našeho lidského pohledu nepříliš sympatické, na druhou stranu si kukačka svoji pošramocenou pověst napravuje tím, že jako jediný ptačí druh požírá ochlupené a pro ostatní ptáky nepoživatelné housenky.

Foto: 'Sokol stěhovavý' - Petr Lumpe, ostatní - Vl. Šoltys
Texty: Vl. Šoltys

 Na začátek | Zpět